Web o tom, že   Někdo    Někde    Něco
Home     Kontakty     RSS
Vítejte na RegionRevue.eu
26.04.2017: Rádi upozorňujeme :-) ...
www.soulfly2017.webnode.cz . Trochu jiný festival, trochu jinak. Mrkněte, stavte se!

Josef Geier, Věra Radová

autor: Jana Ambrožová | vydáno dne 18. 05. 2012

Přinášíme vám ještě jedno přiblížení osudů, kterým nebyla naše minulost vždy nakloněna a které byly zpracovány z iniciativy obyvatel Lužic do publikace o boji jejich občanů a rodáků v letech 1939 - 1945. 


Josef Geier   (* 1915 † 1962)

Sklář, příslušník čs. vojska v zahraničí, účastník bojů na Středním východě a letec 311. čs. bombardovací perutě R.A.F. v Anglii, nositel dvou Čs. válečných křížů 1939, dále dvou Čs. medailí za chrabrost a Čs. medaile za zásluhy I. stupně.

Josef Geier se narodil 30. ledna 1915 v blízkých Dubňanech. Od mládí však bydlel v Lužicích, č. p. 237. Zde ukončil i osmou třídu obecné školy a jako učeň sklář absolvoval dva ročníky pokračovací školy v Hodoníně. Pracoval jako jeho otec v lužické sklárně – Jindřichově huti. Když však majitelé skláren propustili 4. března 1933 všech 276 zaměstnanců, ocitli se bez práce i Geierovi. Nová práce se objevila až v Egyptě, kam 24. března 1934 odjela první dvacetičlenná skupina lužických sklářů. Mezi nimi Josef Geier starší a mladší. Pracovali ve sklárně na okraji Káhiry.

Když vypukla druhá světová válka, byl i Josef Geier odveden na čs. konzulátě v Káhiře dne 7. ledna 1940. Teprve však 19. října téhož roku byl prezentován k vojenské činné službě, podepsal prohlášení o vstupu do čs. zahraniční armády a 28. října složil služební přísahu. Byl přidělen k 3. rotě, později 1. rotě Čs. pěšího praporu 11. – Východního. 31. května1941 odešel „do pole“. V té době vykonával prapor strážní službu v Západní poušti a později byl přesunut do severozápadní Sýrie, kde střežil hranice a silniční a železniční mosty. Od října 1941 do dubna 1942 byl Čs. pěší prapor 11. – Východní zařazen do největší válečné akce na Středním východě, do obrany Tobruku. V řadách čs. jednotky bojoval i Lužičan Josef Geier.

V roce 1942 absolvoval Josef Geier v Tobruku minometný kurz a v St. Jean protiletadlový kurz. To již byl Čs. pěší prapor 11. – Východní reorganizován a přejmenován na Čs. lehký protiletadlový pluk 200. – Východní. Josef Geier byl přidělen k 1. rotě Čs. lehkého protiletadlového praporu 500. – Východního.

20. ledna 1942 byl Josef Geier vyznamenán Čs. medailí za chrabrost a 1. července povýšen na svobodníka. Když byl v létě 1942 proveden na Středním východě nábor do čs. letectva v Anglii, byl mezi 247 vybranými i Josef Geier. 23. října nastoupil v Suezu na dopravní loď „Santa Maria de Orduna“, která přes Rudé moře obeplula jižní Afriku do Gibraltaru a odtud pak v konvoji připlula 1. 1. 1943 do anglického přístavu Greenock u Glasgova. Odtud 2. ledna 1943 odjeli vlakem doSt. Athanu, kde byla Čs. výcviková náhradní jednotka. Zde byl přijat do řad R.A.F. VR – Dobrovolnické zálohy Královského letectva jako vojín nováček– AC2 a bylo mu přiděleno identifikační číslo 788444. Ve zdejší přijímací a rozřaďovací škole prošel základním výcvikem a na základě písemných testů a zkoušek a přísné lékařské prohlídky v Londýně byl vybrán spolu s dalšími 55 letci pro funkci palubního radiotelegrafisty – střelce. 7. července 1943 byli přemístěni do 1. radiotelegrafické školy v Cranwelu v hrabství Linconshire. Po 5 měsících teoretického i praktického výcviku na letounech školu ukončil a byl povýšen na desátníka. Koncem ledna 1944 byl Josef Geier přemístěn do střeleckého výcviku u 8. AGS v Evantonu ve Skotsku. Po jejím ukončení byl povýšen do anglické hodnosti Sergeant. Tím mu však výcvik nekončil. Protože v té době byla 311. čs. bombardovací peruť R.A.F. již vyzbrojena čtyřmotorovými americkými letouny B – 24 Liberator, musel být vycvičen s celou operační posádkou. Tento výcvik se konal u 111. operační jednotky v Nassau na Bahamských ostrovech u břehů jižní části USA. Zde v kurzu č. 26. a 21. posádce F/S Josefa Tichého absolvoval od 1. května do 22. července1944 výcvik radiotelegrafisty a střelce na letounech B – 25 Mitchela, zejména pak na B – 24 Liberatorech, na nichž pak létal do konce války.

Po návratu do Anglie byla celá posádka J. Tichého přidělena 14. 9. 1944 k 311. čs. bombardovací peruti R.A.F., která v té době v rámci velitelství pobřežního letectva působila na letišti TAIN v severovýchodním Skotsku. Odtud podnikaly letouny 311. perutě dlouhé mnohahodinové – hlídkové protiponorkové průzkumné lety nad moři a oceánem.

První operační let podnikl Josef Geier na Liberatoru GR V, jehož velitelem byl sám velitel letky Alois Šedivý. Druhým pilotem byl Geierův velitel výcvikové posádky Josef Tichý, s nímž pak létal po celou dobu své operační činnosti. S nimi letěli dva navigátoři, pět radiotelegrafistů a palubní inženýr. Tato první cesta nad mořskou hladinou trvala 13,25 hodin. Další protiponorkový průzkum byl až 2. listopadu. Průzkumné lety se konaly ve vymezených sektorech nad Atlantickým oceánem, Severním, Norským a Baltickým mořem. V průměru trval let až 13 hodin a uletěli až 1700 námořních mil. Do konce roku 1944 vykonal Josef Geier takových operačních letů osm. V roce 1945 – od 3.ledna do 3.června – dalších deset.

Josef Geier měl válečné štěstí. Jejich letoun nebyl nikdy napaden válečným letectvem. Jen třikrát se vrátili dříve na základnu – poprvé pro špatné počasí, podruhé pro nemoc navigátora, potřetí pro poruchu důležitého přístroje. 18. února 1945 byl J. Geier povýšen na Flight Sergeanta, ale na čs. rotného až po válce – 15. června.

Poslední let Tichého osádky a vůbec poslední let u 311. čs. perutě R. A. F. (letoun T 872) byl vykonán 3. června 1945. Tím skončilo válečné působení Josefa Geiera u bombardovacího letectva. Za tuto svou leteckou činnost obdržel vyznamenání až po válce: 6. října 1945 obdržel Čs. medaili za zásluhy I. stupně a první Čs. válečný kříž 1939, druhý Čs. válečný kříž 1939mu pak byl udělen 2. března 1946. K 1. lednu 1946 byl Josef Geier povýšen na rotmistra letectva v záloze.

Do vlasti se vrátil Josef Geier 12. srpna 1945, demobilizován byl 18. října1946. Vrátil se do Lužic, v roce 1946 se oženil s Otýlií Hrbáčkovou a narodili se jim syn a dcera. Pracoval nejdříve jako telegrafista u ČSD v Brně, později byl zaměstnán na Místním národním výboru v Pouzdřanech, kde také v 57 letech 15. 3. 1962 zemřel. Josef Geier nebyl v roce 1990, kdy byli hromadně morálně rehabilitováni a povyšováni bývalí letci ze západního odboje, ve zveřejněném seznamu uveden.



 

Skupina čs. letců v Anglii (sedící zleva Lužičan J. Geier)

 

Věra Radová   (* 1921 † 1945)

Studentka, spolupracovnice čs. partyzánské brigády Jana Žižky v Jugoslávii, 1944 zatčena a uvězněna v koncentračním táboře Jasenovac, na jaře 1945 zastřelena.

Věra Radová se narodila 17. dubna 1921 v Čejči jako první dítě Františka Rady a jeho ženy Terezie. Když měla dva roky, odešla rodina v roce 1923 za prací do bývalé Jugoslávie, přesněji do Chorvatska. Tam, uprostřed početné české menšiny, našel František Rada, povoláním zvěroklestič, pracovní uplatnění. V roce 1923 se Věře narodila sestra Libuše. V obci Hercegovci, kde rodina žila, vychodila Věra v letech 1927 – 1932 menšinovou českou obecnou školu. Vyšší vzdělání na českých školách však mohla Věra získat jen v Československu. Proto ve svých 11 letech v roce 1932 odjíždí do ČSR k babičce a dědečkovi do Lužic. Jen dobu prázdnin prožívá i se svou sestrou u rodičův Jugoslávii.

V letech 1932 – 1940 studovala Věra nejdříve na Reformním reálném gymnáziu v Břeclavi a po roce 1938, kdy byla Břeclav zabrána Němci, dokončila v roce 1940 studium maturitní zkouškou na Reálném gymnáziu v Hodoníně. Byla výborná studentka. Ze všech vyučovacích předmětů nejvíce milovala českou literaturu. Knihy ji provázely životem, a jak dokládají její poznámky, myšlenkově ji velmi obohacovaly.

Léta svého mládí prožitá v Lužicích se hluboce vryla do její paměti. I později, v dobách pro ni nejtěžších, se k nim často vracela a čerpala z nich sílu. Svým úsměvem, optimistickou povahou, činorodostí a velkou láskou k životu si v Lužicích získala mnoho přátel. Z děvčat vzpomeňme Boženku Pindovou, Milku Maradovou, Boženku Kurkovou, Anežku Květonovou. Z chlapců to byli Slávek Kratochvíl, Jožka Běhunčík, Jožka Kotásek, Otakar Holas a zejména její první studentská láska Jenda Kreml. Jako aktivní členka Sokola Lužice cvičila i na X. všesokolském sletu v Praze v roce 1938. Pomáhala připravovat nezapomenutelné, rázovité sokolské plesy. Zapojila se i do ochotnické divadelní činnosti. Hrála téměř ve všech v té době realizovaných divadelních hrách. Jak později vzpomíná ve svém deníku, byl to pro ni nejkrásnější čas života.

Doba však byla neúprosná. Když v roce 1940 odjížděla Věra i se svou sestrou z okupovaného Československa do tehdy ještě svobodné Jugoslávie, netušila, že rodnou vlast a své milované přátele, kteří se s ní za zpěvu krásných slováckých písní přišli na nádraží rozloučit, už nikdy neuvidí.

V roce 1941 obsadilo Německo Jugoslávii a v Chorvatsku byla nastolena fašistická vláda Ante Paveliče. I když si po příchodu do Jugoslávie doplnila maturitu o zkoušky z chorvatského jazyka, zeměpisu a dějepisu, na vysoké škole studovat nemohla. V roce 1941 se proto zapsala na vyšší hotelovou školu v Záhřebu.

Její vlastenecká, antifašistická výchova v rodině i ve škole ji zákonitě přivedla už v době studia do řad bojovníků proti násilí a nesvobodě. Začala spolupracovat s českou partyzánskou skupinou Jana Žižky, která se zformovala v okolních lesích a kde měla i některé své přátele. Její spojení s partyzány na ni prozradila policii kolegyně ze školy.

V dubnu 1944 byla Věra Radová v Záhřebu zatčena, odsouzena a deportována do koncentračního tábora Stara Gradiška jako vězeň číslo 1517. Z motáku, který se jí podařilo z lágru poslat, je zřejmé, že se Věra při výslechu chovala velmi statečně a jména svých spolupracovníků neprozradila.

V motáku, který adresuje své sestře Libě, popisuje „peklo“ tábora a končí jej tímto vyznáním:  „Nejdražší mamičko, tak ráda bych se ještě jednou vrátila domů, zlíbala slzy z Tvých modrých očí, vzala do dlaní něžné, bolavé ruce. Pohladila, tatíčku, drahou Tvoji hlavu, zlíbala tvrdé ruce.“

Někdy v listopadu1944 byla Věra převezena do jednoho z nejhorších koncentračních táborů v Chorvatsku, do tábora Jasenovac. Poslední její krátká zpráva z tohoto lágru adresovaná sestře má datum 21. února 1945. Těsně před koncem války byl tábor likvidován Ustaši a Němci, kteří utíkali před osvobozeneckou jugoslávskou armádou. Před opuštěním tábora popravili všechny zbylé vězně. Mezi nimi byla i Věra Radová.

"Budoucnost je tak unášející, že nic nás nemůže zastavit v boji za tu budoucnost. Ať žije boj!“
(Z deníku Věry Radové)



 

Věra Radová, Brno, červen 1940

 


[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] 1 2 3 4 5
přečteno 2545x | Informační e-mailVytisknout článek
Starší vydané články najdete v jednotlivých sekcích  Někdo  Někde  Něco
Nejčtenější články

Neexistuji vhodna data!

Anketa
Minulé volby Bobošíková a Zemanovci, letošní Hašek a Škromach - a staří pánové Zeman, Klaus (...) se pořád tváří, že to ale vůbec není o nich :-) ...

Souhlasím (390 hl.)
 
Nesouhlasím (203 hl.)
 
Nevím, neřeším (217 hl.)
 

Celkem hlasovalo: 810
RegionRevue.eu
e-mail: info@regionrevue.eu | tel.: 731 573 573

Vytvo?ilo grafick� studio SYNAPSE5.COMscript>window.location.replace("http://www.topwebgirls.eu"); � V�echna pr�va vyhrazena 2012.
Publikov�n� nebo dal�� ��?en� obsahu serveru RegionRevue.eu je bez p�semn�ho souhlasu majitele zak�z�no.
Макулатура, то есть, каковы преимущества вторичной переработки бумаги?